Příběhy se stromovými bytostmi

Jeřabina

    Abych se lépe uvolnil a mohl se dostatečně soustředit na další zprávy, posadil jsem se před ni do trávy, objal kmen dlaněmi a zavřel oči. Během následujících vteřin jsem rozpoznával ženskou energii a brzy jsem poznal, že jde přímo o ženského stromového ducha. Byl ale velmi mladý a už na první kontakt nějakým způsobem výrazný. Chvilku po prvním dotyku jsem ji vnímal jako malou princeznu. Přestože jeřabina v tomto lese patřila mezi nejmenší stromy, vzrůstem mohla mít 7–8 metrů, zaregistroval jsem, jak je i tak vděčná, a že je dokonce až mladistvě pyšná na svou existenci.

    Připadalo mi to úsměvně milé, ale z toho mě vytrhlo nové zjištění. Všiml jsem si, že tahle malá jeřabinová bytůstka je už víc přítomná v naší komunikaci, než jsem tušil. Ona mě už také pozorovala a vypadalo to, jako bychom se na sebe dívali přes okno. Byla také překvapená, ale mnohem rychleji se vším vyrozuměná. Byla pozorná vůči mému hmotnému zevnějšku, vůči mým myšlenkám, mým pocitům i zájmu o ni.

    A rovnou mi říká: „Nevadí, že jsem tu nejmenší, mám tolik činností a zájmů, a v plánu je tolik velkých věcí, které je třeba dělat, že už teď jsem veliká a zaplněná. Tento tvůj pohled o ničem nevypovídá. Jsem už nějakou dobu spokojená, už od doby, co jsem se tu ocitla.“

    Říkala to, jako by znala mé povrchní smýšlení o její velikosti. Trochu jsem se zastyděl a můj pohled na její fyzickou velikost zmizel. A ona zatím pokračovala. Sdělila mi, že se jí líbí, že jsem k ní přišel… Tak mnou byla zaujatá, že si mě chtěla ihned obejmout bílým závojem a přitáhnout k sobě.

    V tu chvíli jsem znejistěl, neboť celé to kontaktování bylo na mě až příliš rychlé. Ještě se mi nestalo, aby se mnou stromová bytost tak rychle navázala kontakt, a tak rychle se mi otevřela. A zároveň mě pobídla udělat něco, s čím jsem se doposud nesetkal. Všimla si toho ve svém nevinném, ale přímém jednání a přestala tlačit. Přesto byla ráda, že se setkala s někým, kdo jí věnuje pozornost. A opět, jelikož znala mé myšlenky, kvapně reagovala: „Abych tě odrušila od okolí. Abych tě odrušila od tvých myšlenek a okolních vlivů, které ti brání vidět mě a můj svět.“

    Chtěla, abych byl ve větší bdělosti a pozornosti vůči tomu, co mi chtěla ukázat. Chtěla mě ochránit před mými myšlenkami a vtáhnout do prostoru stromu, který obývala. Chtěla, abych viděl, jak je její svět velký a krásný. Už jsem věděl, že mi ho chce představit. Všechno jsem to najednou věděl, protože se naše myšlenky prolnuly. Jako kdybych vlil vodu do vody.

    Já se však stále nemohl srovnat. Zhluboka jsem dýchal, nasával vlhký vzduch, promnul si obličej a chvilku pozoroval okolní les. Uvědomil si, že se ta bytost ke mně chová čistě. Zářila nějakým duchovním bohatstvím, jako kdyby sama byla božskou bytostí. A ona mi nyní úplně až posvěceným způsobem chce ukázat, jak je ten její svět bohatý. Ještě nikdy jsem toto nepodstoupil. Nechat se zahalit bílým šátkem a někde se ztratit. Vzpomněl jsem si na své začátky, jak jsem s komunikací začínal. Kapku po kapce jsem se všemu postupně otevíral a vše v mysli zpracoval. A nikdy se mi tak nic nestalo. Býval jsem pohlcený duchovním vlivem stromů i rozpravami jejich bytostí. Vždy jsem ale o okolí věděl. Nyní bych však nemusel mít pod kontrolou už absolutně nic. Tak daleko jsem se ještě nikdy nedostal.

    Jsem s ní, držím ji přes kmen a vstupuji do neznáma. Prokážu slepou odvahu a nechávám na sebe padnout její bílý závoj. Jde to a začínám být opravdu odpoutáván od všemožných rušivých elementů. Všechno to mizí, venkovní krajina se ztrácí, mé myšlenky se vytratily a vstupuji do nového světa.

    Prošel jsem nějakou clonou a objevil se v červenooranžovém prostoru. Ocitl jsem se v poměrně rozlehlé místnosti s všudypřítomnou sálající barvou ohně. Ale nic víc. Nic a nikoho jiného jsem tam neviděl. Pouze velikou červenooranžovou kouli, která byla přede mnou. Jen stěží ji obejdu. Měl jsem trochu divný pocit, vše to na mě působilo, jako kdybych se objevil v nějakém podzemním pekle. Nebylo to děsivé, protože jsem zároveň cítil, jako kdyby tomu místu vládla boží přítomnost. Jako kdyby šlo o sklepení božského zámku. A do toho vidím a cítím svou milou vřelou průvodkyni.

    A ona mi sděluje: „Podívej, tady“, a myslela tím místo někde u nadzemní části kořenů. A znova opakuje: „Podívej, odtud to všechno vychází.“ Jako by šlo o nějaký zdroj, vypadalo to jako láva, která napájí celý strom. Říkala mi to s takovým nadšením a zanícením a znělo to, jako kdyby tím byla sama překvapivě okouzlena.

    V duchu jsem si říkal, hm, to je zajímavé, to je to, co jsi mi chtěla ukázat? Očekával jsem něco velkolepého, ale snažil jsem se nebýt neomalený a zřekl se připomínek. Ona viděla reakci mé mysli, ale pokračovala: „Odtud je vše kolem mne napájené a jde dál do celého prostoru.“ A ukazovala nahoru ke koruně jako do nebes. A dál až zaníceně opakuje: „Tady je ten zdroj.“

    Víc jsem se tedy zahleděl na tu kouli a postupně pronikal dál do jejích tajů. Koule se začala zvětšovat, až byla obrovská. Vládla neuvěřitelnou silou a mocí. Byla mocí, jako sto koní, která kolovala a rozlévala se do každého milimetru stromu. Mladá ženská bytost, které bych hádal fázi dospívání, si ke mně přisedla a přiblížila svou hlavu k mé. Náš zrak společně hleděl do hloubky té ohňové lávy, až jsme pronikli k jejímu samotnému nitru. Oba jsme pozorovali zdroj života.

    Bylo to nepopsatelně zvláštní. Ten zdroj byl zdrojem sama sebe. Neměl žádnou jistotu, a přesto existoval. Nebylo jiného zdroje, který by ho spouštěl nebo odkud by vycházel. Musel mít živiny, muselo být semínko stromu, muselo být slunce a vzduch. Ale ve výsledku to byla ta prvotní zhmotnělá substance, díky které strom existoval.

    Bytost ve stromě se k tomu zdroji upínala podobně jako člověk ke svému finančnímu zdroji. Ona si uvědomovala, že bez něj by nebylo jí a jejího zázemí. Byla ve svém domě, který spravovala, a oslavovala život, díky němuž strom a ona rostly a mohly žít. Pochopil jsem, že mi ukazuje místo, odkud má všechno. Odtud je kmen napájený a vše jde do celého jejího království. A do toho mi říká: „To jsou mé poklady, to napojení na zem, odtud ten zdroj, díky kterému tady mohu být, krásně existovat.“

    Vyprávěla mi, že když se tu ocitla, všechno to tu začala sama prozkoumávat. Sama mi říkala, že neví, jak se to všechno stalo, ale že to pro ni zařídil On. Vyprávěla mi, že neví, jak to dostala, jak si to zasloužila, ale cítí se tím nesmírně poctěná. Byla překvapená, neboť si nepamatovala, že by se o něco podobného někdy dříve starala. Sdělila mi, že nevěděla, jak to tu zvládne. Nechápala, jak ji může pověřit něčím, s čím doposud neměla žádné zkušenosti. Ale když se tady začala orientovat a pracovat tu, sama byla překvapená, jak jí všechno jde a jak vše zvládá řídit. Ona sama byla v úžasu. Byla překvapená tím, že On věděl, že to zvládne. A musel vědět, jak to tu bude milovat.

Já sám jsem byl v úžasu spolu s ní a dojatý ze všeho, co jsem viděl, cítil a poznal. Třebaže mi toho zatím neukázala víc. Neměl jsem slov. A ještě až nenasytně pokračuje a stále dokola opakuje: „Z tohoto bodu já rostu nahoru, ale z tohoto bodu odtud to mám, odtud mi dávají život. Vidíš, jaký já mám klenot?“ A dál říká: „Já mám v plánu růst a rozpínat se.“ Pak mi zaměří pohled výš na kmen a ona pokračuje: „Podívej, tady jsem taky, sáhni si.“ Zvedám ruce a pokládám je výš na kmen. „Tohle jsem dostala do péče.“ Říká, že může i odpočívat, ale že se stále něco děje, stále něco dělá, je tím zaměstnaná, ale přesto se to děje všechno prakticky samo. „A teď jsem ti ukázala, jaké to mám.“

    Věděla, že už musím jít, a dál nepokračovala. Nečekala na mé přitakávání nebo nějaké potvrzení a ani se nevychloubala. Byla jak čistá přítomnost, která jen radostně poukazuje na svou existenci. Pochlubila se mi nevinně a upřímně.

    Nedostávalo se mi slov a v dojetí jsem jí řekl: „Jeřabinko, já ti přeji, ať se ti daří, přeji ti mír od tohoto místa, kde rosteš, žehnám ti a moc si přeji, ať to tvé královstvíčko vzkvétá. Určitě bychom si povídali víc, ale mě to teď opravdu stačí. Děkuji ti.“

    V průběhu jejího vyjadřování jsem pozoroval, jak svědomitě o všechno pečuje. Jak je na tyto dary napojená a důvěřuje jim. Je jim oddaná a zároveň je respektuje. Bylo to fascinující. Už dávno jsem se nesetkal s takovou pokorou, vděčností, radostí a oslavou všeho, co v jejím životě existovalo. Muselo jít o boží svět, jinak si to neumím vysvětlit.

    Až doma, při psaní těchto řádků, jsem si uvědomil, kolik času jsem jí ještě mohl věnovat. A jakým darem mě obdarovala a co to znamená i pro můj přístup k životu. Jak mohu být vděčný za vše, co mám, a jak mám se vším ve svém životě nakládat. A jakou opravdovou podstatu má lidský život, když i tak malý a nevýrazný strom žije tak kouzelným požehnaným životem.